O českém znakovém jazyce

Neslyšící v každé zemi mají svůj národní znakový jazyk. Používají ho běžně mezi sebou obzvlášť tehdy, když nejsou přítomní slyšící. Nejlépe ho ovládají neslyšící z druhé generace, tj. neslyšící děti neslyšících rodičů. Znakový jazyk ovládají i někteří tlumočníci. To jsou nejčastěji také potomci neslyšících rodičů, tentokrát ale slyšící nebo nedoslýchaví, kterým mluvená čeština žádné problémy nedělá.

Výzkumy prováděné již několik desetiletí ve světě, především v USA, zcela jednoznačně prokázaly, že národní znakové jazyky jsou plnohodnotné jazyky se všemi charakteristikami, které jsou pro každý jazyk podstatné. Znakové jazyky mají svůj vlastní slovník znaků, které jsou ustálené, i když se v různých oblastech téhož státu mohou lišit. Znakové jazyky mají i svou vlastní gramatiku, která se velice liší od gramatiky češtiny. Český znakový jazyk totiž nemá s češtinou vůbec nic společného.

Shrnuto : Český znakový jazyk je plnohodnotný jazyk, který nemá s češtinou nic společného, má vlastní dokonalou gramatiku, které nic nechybí a která zaručuje, že ukázaná věta bude jednoznačně pochopena. Má i vlastní neverbální nebo spíše "neznakovou složku", která se vyjadřuje mimikou. Nedá se při něm současně vyslovovat česká věta. Znakový jazyk má stejně jako všechny mluvené jazyky svou historii a jako všechny mluvené jazyky se vyvíjí, a to často přejímáním slov z jiných jazyků. (Z knihy "Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu" - Jaroslav Hrubý.)